Zemřít doma u svých dětí. Třetí paliativní cesta na Ukrajinu.

10.05.2023

Tento den pro nás začal vlastně už v noci. O půlnoci odjezd z Brna, ve dvě hodiny v noci oddělení klinické hematoonkologie ve Fakultní nemocnice Ostrava. Vezeme další pacientku s nevyléčitelnou pokročilou leukémií domů na Ukrajinu. Není to jen pouhá cesta, odvoz z místa A do místa B. Je to vlastně ryzí paliativní péče a doprovázení nejen pacientky, která má před sebou posledních pár dnů, možná týdnů života, ale také její dcery, která ji dělá společnost. Nejen to, že v průběhu cesty léčíme a jsme připraveni na možné komplikace, ale také dáváme naději, že původně nesplnitelné přání se může stát skutečností.

Doprovázení na této cestě není o udávání směru a rychlosti přesunu sanitkou. Doprovázení je o konkrétních chvílích, jejichž směr a rychlost určí sám pacient. Můžeme se spolu bavit o rodině, dětech, cestě a životě. Můžeme otevřít silná témata toho, co ještě je třeba dokončit, uzavřít, než to přijde... jaké to bude... co tam bude...

Někdy je to těžké. Chcete pomoci, potěšit dobrým slovem, ale máte stažené hrdlo, třesete se, jen abyste neplácli nějakou pitomost.

Doprovázení není o hromadě zbytečných slov, o snaze najít odpovědi na všechny otázky. Není důležité mít na všechno odpověď nebo naučené fráze, které stejně samy sebe odhalí v celé své "naučené" naivitě.

Doprovázení je o chvílích s pacientem, o bytí s člověkem v tuto konkrétní chvíli. Nemusíte mluvit, nemusíte ani poeticky držet za ruku. Stačí jen to, že jste tam s ním, že tam jste v tuto chvíli pro něj, že je tam někdo, kdo je připraven naslouchat, na koho se teď může spolehnout a kdo samozřejmě zaskočí do nemocniční pohotovostní lékárny pro zásobu léků. Být s… pouhá lidská přítomnost, v tuto chvíli, pro tohoto člověka. Věřte, že netroufnete-li si na víc, tak tohle bohatě stačí. Stačí, když rychlost a směr necháme v rukou pacienta.