Moje milá, která teď pochybuješ, jestli to zvládneš…

V novém díle našeho podcastu Do smrti dobrý jsme si povídaly s paní Hankou, která se rozhodla pečovat o svého nemocného manžela doma až do jeho posledních dnů, přestože se velmi bála toho, že to nezvládne. Mluvily jsme o jejích obavách, o tom, co pro ni bylo na začátku nejtěžší, i o podpoře, kterou jí v péči poskytla rodina a tým domácího hospice Girasole. A tohle jsou její slova těm z vás, které právě stojíte před podobně těžkým rozhodnutím. Celý rozhovor si můžete pustit na našem YouTube kanále nebo na Spotify.

Moje milá, která teď pochybuješ, jestli to zvládneš…

Možná právě teď stojíš před rozhodnutím, před kterým jsem před časem stála já. Lékaři vám řekli, že už není možné pokračovat v léčbě. A najednou se řeší, co bude dál. Jestli váš blízký půjde do nemocnice, do hospice, nebo zůstane doma.

Já jsem si tehdy vůbec neuměla představit, co mě čeká. Jen jsem věděla jedno. Svého manžela nikam dát nechci. Když mi lékařka v květnu řekla, že už jeho nemoc nejde dál léčit, řekla jsem jednoduše: "Nechám si ho doma. Nějak to uděláme." Dnes vím, že to bylo správné rozhodnutí. Ale tehdy jsem se bála. Bávala jsem se, že to nezvládnu

Můj manžel měl otevřené rány a potřeboval náročnou péči. Já jsem přitom nikdy nesnesla pohled na krev. Nedokázala jsem si představit, že ho budu sama ošetřovat. Vždycky jsem obdivovala zdravotní sestry. Říkala jsem si, jak mohou zvládat krev, ošetřování a všechny ty těžké věci. Nikdy mě nenapadlo, že bych to někdy dokázala já.

Pak mi ale lékařka řekla, že bych se měla ošetřování naučit. Tak jsem si řekla: musím. Co jiného? Sestřičky mě všechno naučily. A já jsem zjistila, že to jde. Ne najednou. Ne bez obav. Ale jde to.

Nemusíš všechno umět sama, nemusíš vědět, co dělat. Nemusíš být zdravotní sestra. Nemusíš být silná od prvního dne. Já jsem také nevěděla. Měla jsem ale kolem sebe lidi, kteří mi pomohli. Díky domácímu hospici Girasole jsem věděla, že když si nebudu vědět rady, mám komu zavolat.

Sestřičky se zajímaly, jak se manželovi daří. Když měl bolesti, pomohly nám je řešit. Připravily léky, injekce i pomůcky. Když bylo potřeba, přijely. A hlavně jsem věděla, že na to nejsem sama. To byla obrovská úleva.

Neboj se toho, co ještě neznáš. Když je člověk před něčím, co nikdy nezažil, přirozeně se bojí. Já jsem se bála také. Ale spoustu věcí, které mi na začátku připadaly nemožné, jsem se postupně naučila. Zjistila jsem, co manžel potřebuje, jak mu pomoct, jak reagovat, když ho něco bolí.

A zjistila jsem také, že i když je péče někdy těžká, může v ní být něco velmi důležitého. Byla jsem ráda, že jsem s ním doma. Nedovedla jsem si představit, že by byl někde jinde. Takhle jsme mohli být spolu až do konce. Naši synové nám také pomáhali. Přijížděli z Brna, střídali se, pomáhali s převazy. Celá rodina jsme se semkli. Myslím, že nás to ještě víc utvrdilo v tom, že se potřebujeme.

A možná zjistíš něco sama o sobě. Já jsem si vždycky myslela, že jsem slabá. Že jsem přecitlivělá a že podobné věci jsou pro mě příliš náročné. A pak jsem to zvládla. Proto dnes říkám: když jsem to zvládla já, možná to zvládneš také. Ne proto, že by to bylo jednoduché. Ale proto, že na to nemusíš být sama.

A jestli se rozhodneš být doma… Možná si stejně jako já budeš říkat, jestli děláš všechno správně. Jestli jsi měla být doma dřív. Jestli jsi mohla udělat ještě něco jinak. Já si dnes někdy říkám, že jsem mohla být s manželem doma už celý červen. Že jsem s ním mohla být ještě víc.

Ale asi to tak mělo být. Důležité pro mě je, že jsme spolu ten čas měli. Že byl doma. Že jsme byli rodina. A že jsem na to nebyla sama.

Takže pokud právě teď stojíš před podobným rozhodnutím, nemusíš mít všechny odpovědi.

Nemusíš být připravená na všechno. Stačí udělat první krok. A pak další. Já jsem si také myslela, že to nezvládnu. A nakonec jsem zjistila, že ano. A že vůbec nejsem tak slabá, jak jsem si o sobě myslela… Ani ty nejsi.

Hanka